S02E10 - Jsem nemotorná – nebo je to ADHD?
Narážím do zábradlí na letišti. Vypadávají mi sklenice ze skříňky. Mám modřiny, u kterých si ani nepamatuju, odkud jsou. A přitom jsem hrála basketbal na soutěžní úrovni. Tak co se vlastně děje? Jsem jen nemotorná – nebo je systém přetížený?
V téhle epizodě si povíme o tempu, pracovní paměti, zumbovém kolapsu a proč se řešení někdy jmenuje lepicí páska.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte u Amygdala Party. Jmenuju se Step a dneska si budeme povídat o nemotornosti.
Ale nejdřív – musím zmínit svůj projekt, který se jmenuje Amygdala party PROSTOR. Jak jsem se zmiňovala minule, pracuju na vytvoření komunity pro nás, které chcete víc než jen podcast. Místo, kde si můžeme povídat spolu, ne jen já k vám. Už se to blíží, chybí mi jenom několik technických maličkostí a pokud všechno dobře dopadne, tak mám v plánu otevřít dveře už příští týden!
Pokud chceš dostat zprávu, až to bude hotové, můžeš jít na amygdalaparty.no a zanechat tam svůj e-mail. Úplně nezávazně.
Takže – pojďme se podívat na to, co znamená být nemotorná. Jestli si myslíš, že si nemotorná, myslím, že se na sebe po doposlouchání téhle epizody budeš dívat trochu jinak. Protože ty nemotorná nejsi.
Pamatuješ si tu teorii, že ADHD je vlastně evoluční výhoda? Že máme takové ty „hunter brains“.
Rychlé. Intuitivní. Zaměřené na smysly.
Reagujeme dřív, než ostatní vůbec pochopí, co se děje. Jsme navržení k lovu.
No, tak si takhle štráduju po letišti na Ruzyni. Podlaha je taková šikmá a uprostřed podlahy vede kovové zábradlí. Ne nenápadné. Ne schované. Přímo uprostřed zorného pole.
Docela solidní, veřejné, architektonické rozhodnutí.
A já jdu. Spěchám na vlak. Takže jdu opravdu rychle. S kufrem. S jasným směrem. Se sebevědomím. A pak— BUM. Přímo do břicha. Ne takové to „ťuk, trochu jsem do něčeho narazila“. Ne, ne. Plný kontakt. Kov proti břichu. Málem mi to vyrazilo dech. A co udělám jako první? Nezkontroluju, jestli jsem zraněná. Nenadechnu se. Nezastavím. Rozhlédnu se kolem sebe. Viděl to někdo?
DOPAMILLA: Teda… já si nějak nedokážu představit tohohle lovce, jak běží za mamutem.
Jak tě znám, ty narazíš do prvního stromu – BOINK. A mamut se jen… podívá. A pomyslí si: „Tohle bude v pohodě.“
Jo, Dopamillo. A není to zvláštní? Protože když jsem před pár lety dokázala rozbít displej svého úplně nového telefonu jen pár hodin poté, co jsem ho dostala, můj partner od té doby zavedl pravidlo, že musím mít nerozbitné ochranné sklo a kryt DŘÍV, než telefon vůbec začnu používat.
DOPAMILLA: Trochu jako dítě na základce s klíčem na šňůrce kolem krku?
Jo, skoro tak. Upřímně mi to vlastně přijde docela praktické, že to zařídí on, protože si nemůžu dovolit kupovat nový telefon každý měsíc.
A jen aby bylo jasno – vůbec mi nevadí, že to dělá. Naopak. On řeší ty praktické věci, takže já nemusím se svým telefonem zacházet jako se syrovým vejcem.
A nějak se za to ani nedokážu stydět – kdyby sis myslela, že je to trapné. On taky není dokonalý. To, v čem je silný on, vyrovnává moje slabiny. A to, v čem jsem silná já, vyrovnává jeho. Tomu se říká vztah. Ne poručnictví.
DOPAMILLA: Jste komplementární tým. Jako Batman a… trochu roztržitý Robin.
Ale je tu jedna věc, nad kterou jsem se vždycky trochu pozastavovala. Vždycky jsem byla docela dobrá ve sportu a v tělocviku. Byla jsem rychlá a měla jsem jeden z nejlepších časů ve třídě na sprintu. Hrála jsem basketbal na soutěžní úrovni. Lezla jsem po stromech a nikdy jsem z nich nespadla.
Člověk by si myslel, že by pak bylo ještě jednodušší vytáhnout sklenici ze skříňky, aniž by mi spadla na zem?
DOPAMILLA: Jo, to by si člověk myslel. Ale ty to docela elegantně vyvracíš.
A právě tady to začíná být zajímavé. Protože tohle není o tom, že bych neměla motoriku. Pokud se taky cítíš nemotorná, můžu ti rovnou říct, že ani tobě motorika nechybí. Nejsi nemotorná.
Jde o to, že mozek ne vždycky upřednostňuje tělo.
A můžeme se na to podívat z několika úhlů, protože samozřejmě hraje roli víc věcí. Zaprvé – náš mozek registruje spoustu věcí v okolí. Když jdeme do kuchyně udělat si kávu, náš fokus není jen na tom, že máme vzít hrnek ze skříňky, dát vařit vodu a najít kávu.
Ne.
DOPAMILLA: Ne, samozřejmě že ne. To by bylo moc jednoduché! A my neděláme jednoduché věci!
Náš mozek registruje spoustu věcí kolem nás. Co se děje za oknem. O čem mluví kolegové, když procházíte open spacem – možná neslyšíte každé slovo, ale víte, že mluví. Slyšíte vrzání židlí, tiskárnu, jak chrlí papíry. Šéfa, který se na vás podívá, když procházíte kolem. Zákazníka, který vejde do místnosti.
Na všechno tohle mozek používá kapacitu. A ta kapacita se tím pádem musí dělit.
A kromě těch vnějších vlivů jsou tu i ty vnitřní.
Takže přemýšlíš o schůzce, kterou máš za čtvrt hodiny. Soustředíš se na to, že musíš stihnout udělat kávu, než schůzka začne. Možná přemýšlíš o tom, co jsi řekla na minulé schůzce. Co řekneš na téhle. Vytiskla jsi si všechny podklady?
Takže zatímco je tvůj mozek trochu zaneprázdněný asi sedmdesáti třemi věcmi…
… máš zároveň provádět přesnou jemnou motoriku.
Stát správně. Natáhnout ruku. Kalibrovat úchop. Vytáhnout hrnek, aniž bys zavadila o okraj. Žádná tolerance pro chybu.
A není to proto, že bys to neuměla. Ne proto, že byste byli nemotorná. Je to proto, že kapacita je rozdělená.
DOPAMILLA: Člověk by skoro řekl, že udělat hrnek kávy je vojenská operace.
Ale já jsem přece hrála basketbal. Jak je možné, že jsem dokázala chytit míč ve vzduchu v plné rychlosti, když mi spadne hrnek, který stojí nehybně ve skříňce?
No, vlastně je to docela jednoduché.
Protože když se něco děje rychle, reagujeme víceméně instinktivně. Basketbal je dnešní paralela lovu mamutů. V basketbalu můj mozek neutíká před nudou – je přesně tak akorát aktivovaný. Cíl je jasný. Tempo je vysoké. Reakce je okamžitá. A tomu neuropsychologové říkají optimální aktivace.
A v tomhle stavu? V tom vlastně všechno funguje. Tělo je zkalibrované, pohled je ostrý a žádné hrnky nepadají na zem.
Není to magie. Je to jen nervový systém, který konečně dostal dost práce. Tělo je v rovnováze. A pak nemáš žádný problém chytit míč ve vzduchu – stejně jako pravěký lovec nenarážel do stromů, když běžel za mamutem.
DOPAMILLA: Takže ty dokážeš chytit míč ve vzduchu, ale nedokážeš chytit hrnek… který stojí na místě?
Jo, vlastně je to docela vtipné. Když vytahuješ hrnek ze skříňky, není v tom žádná naléhavost. Tak ho bereš tak nějak rychle, aniž bys stihla zkalibrovat tělo.
Někdy ten hrnek úplně minu a jen ho posunu hlouběji do skříňky místo toho, abych ho chytla. Jindy ho sice vezmu, ale pak musím provést skoro gymnastický kousek, abych ho chytila ve vzduchu, když vyletí ze skříňky – protože jsem ho chytila jen napůl.
Ve sportu, zvlášť v rychlých a reaktivních sportech jako basketbal, může vyšší aktivace a fokus koordinaci naopak zostřit. Když je tempo vysoké, reakce okamžitá a cíl jasný, mnoho lidí s ADHD funguje lépe. Chytit míč. Přihrát. Nebo skórovat. Děje se to rychle – ale soustředěně.
Na druhou stranu, když je něco méně důležité a zároveň máš rychlé impulzy, vzniká víc nepřesností. Pohyby, které se dějí automaticky, jsou méně zkalibrované. A pokud se navíc pohybuješ rychle, šance na drobné „uklouznutí“ roste.
Takže ano, může to vypadat, jako bych byla strašně nemotorná. Ale ve skutečnosti jde o to, že mozek je zaneprázdněný milionem jiných věcí a zároveň jseš trochu prudká právě tam, kde je potřeba jemná motorika. Ne vědomě – jen aby bylo jasno.
DOPAMILLA: Ale když jsi byla tak dobrá v basketu, můžeš mi vysvětlit, proč jsi na hodině zumby vypadala jako slon na tanečním parketu?
Ano, to vám vysvětlím. Já, která jsem vždycky měla ráda rytmus a tancovala i při vaření, jsem si tehdy – když se zumba stala populární – myslela, že to pro mě bude ideální. Haha. Můj mozek měl ale jiný názor. To si teda trhni nohou. Ani náhodou. Nedokázala jsem si zapamatovat pořadí pohybů. Sotva jsem je zvládala provádět. A vždycky jsem byla asi tři sekundy za všemi ostatními. Připadala jsem si upřímně řečeno úplně hloupě. Nemotorně. Bez rytmu. Bez elegance. Můžu s rukou na srdci říct, že zumba, aerobic a podobné taneční cvičení jsou pro mě úplně vyloučené.
DOPAMILLA: Jo, tipuju, že je to tak pro dobro všech.
Takže proč zvládnu basket a nezvládnu zumbu? Protože zumba není jen o pohybu do rytmu. V zumbě si musíš pamatovat pořadí, zároveň držet takt, počítat, vidíš spoustu lidí kolem sebe, vidíš je ještě jednou v zrcadle před sebou – a navíc máš pocit, že se všichni dívají právě na tebe a na to, jak se motáš. Zumba je zkrátka kolaps systému.
Snažím se sledovat instruktorku, ale ta je většinou o půl pohybu přede mnou. Zkusím se podívat, jestli má problémy i někdo jiný – ale ne. Ta paní vlevo vypadá, jako by to dělala od roku 1994. Ten chlap vzadu se na instruktorku ani nedívá. Chlap! Aby bylo jasno – já vím, že i muži umí skvěle tancovat. Jen by prostě neměli být tak očividně lepší než já.
Snažím se ponořit do rytmu, aby ho tělo chytilo a pomohlo mi trefit správný pohyb. Ale nejde to. Celá místnost poskakuje jako dokonale synchronizovaný doprovodný sbor Lady Gaga. A já se pořád snažím pochopit, co znamená „grapevine“. Která noha jde kam? A kdy? Zrcadlo mi nepřipomíná jen to, jak moc vyčnívám z té dokonale synchronní skupiny. Zrcadlo zároveň znamená, že nemám kam odvrátit pohled, aniž bych tu dokonalost viděla. Spojit ty jednoduché cviky dohromady? Ve správném pořadí? Do rytmu?
Science fiction.
A v tu chvíli už oni jedou další sekvenci a já jsem tak frustrovaná, že cítím, jak se mi derou slzy do očí. Proč jsem tak nemotorná? Bože, já si přitom myslela, že jsem docela dobrá ve sportu. Stydím se, že jsem ta jediná, která nezapadá.
A dneska můžu jen děkovat za to, že se tohle stalo ještě před érou sociálních sítí. Jinak byste si možná mohli pustit video „Step na zumbě“ s titulkem: „Podívejte se na tu paní v fialovém tričku.“ Samozřejmě s takovým tím kroužkem kolem mě, aby bylo jasné, o kterým nemehlu se bavíme.
DOPAMILLA: No jo. To je výhoda toho, být generace X!
Ale tady přichází ta zajímavá část. Není to proto, že bys neměla rytmus. Ani proto, že bys byla nemotorná. Je to proto, že musíš používat pracovní paměť, řadit pohyby do sekvence a načasovat je.
Mnoho lidí s ADHD má ve skutečnosti dobrý smysl pro rytmus. Přesto můžeme mít problém s něčím jako: „Po pravé noze dozadu přijde levá ruka nad hlavu a pak dvojitý skok.“ To je pracovní paměť plus plánování v reálném čase. V místnosti plné zrcadel, světel, pohybu a hlasité hudby mozek jednoduše nedokáže věnovat dost kapacity tomu, co má vlastně dělat – tedy přimět tělo, aby se hýbalo do hudby podle pohybů, které tvoří celou choreografii. Neznamená to, že bys ses to nemohla naučit. Jde o to, že systém musí vynaložit víc energie na to, aby udržel pořadí. A pak zmizí flow. Nechybí ti motorika. Nechybí ti talent. Je to neurologie závislá na kontextu.
DOPAMILLA: Myslím, že energii do učení zumby investovat nebudeme, Step. Svět se bez toho obejde.
Ano, Dopamillo. A já taky.
Ale existuje ještě jeden důvod, proč tělo někdy nedělá to, co po něm chceme. Protože kromě načasování, přesnosti a zátěže existuje ještě jedna věc, která může ztěžovat být v každém okamžiku ladní.
Je to slovo, které mám moc ráda. Propriocepce.
Propriocepce se někdy nazývá tělový smysl nebo také šestý smysl. Je to schopnost vnímat polohu vlastního těla, pohyb a napětí svalů bez použití zraku. To je ten test, který policie používá, aby zjistila, jestli jste opilí za volantem – zavřete oči a dotkněte se prstem nosu.
Nevím, jestli berou v úvahu, že můžeš
A) být opilá, když to nezvládneš,
ale také
B) mít ADHD a méně přesnou propriocepci.
DOPAMILLA: O tom silně pochybuju.
Já taky.
Ale pojďme se na to podívat blíž, protože je to vlastně docela zajímavé. Propriocepce je totiž součástí něčeho většího. Náš mozek neustále zpracovává smyslové signály z těla – nejen z okolního světa, ale i zevnitř. Kde je moje ruka? Kolik síly používám?
Tomu se říká senzorické zpracování. A výzkum ukazuje, že mnoho lidí s ADHD tyto signály zpracovává trochu jinak. Ne špatně. Jen s trochu větším šumem v systému. A když k tomu přidáte všechny ty vnější podněty, o kterých jsme mluvili – no, pak není divu, že se signál z těla někdy trochu ztratí v hluku.
Dám ti příklad. Náš dům má takovou kovovou kliku u dveří. Takovou, která má vypadat pěkně a dekorativně. Je ukovaná tak, že má díry. Mně se ale nelíbí. Přijde mi úplně k ničemu. Víš, kolikrát jsem si do ní narazila prstem? Tak, že jsem si zlomila nehet, klidně až tak, že krvácel? Minimálně čtyřikrát. Takže po tom, co jsem definovala tu kliku jako zcela životu nebezpečnou, jsem prostě vzala lepicí pásku a přelepila ji. Předtím nebyla hezká, teď je ještě méně hezká. Ale je mi to jedno.
Aspoň si teď neporaním prsty.
DOPAMILLA: Vidíš, žádná nemotornost. Jen potřebuješ správné řešení! A lepicí páska to vyřeší. Mohli by z toho udělat reklamu: „Praktické pro ADHD i pro únosy.“
No, Dopamillo. Nikdo nechci unášet. Ale propriocepce taky vysvětluje, proč mám modřiny, u kterých ani nevím odkud je mám, nebo proč často narážím do futer, i když dveře tam stojí léta. Může to taky znamenat, že narážíš na věci snadněji ve tmě, nebo že máš problémy s rovnováhou, či plánováním pohybů. Jen aby bylo jasno – mít ADHD neznamená automaticky sníženou propriocepci. Ale pokud ji máš – tak věz, že je to docela běžné. Takže ne, nejsi nemotorná.
DOPAMILLA: Quick fix?
Neexistuje žádný quick fix. Co často pomáhá, je zvolnit tempo. Ne dělat dvě věci najednou. Ne spěchat. Protože když spěcháš, nebo se snažíš dělat víc věcí najednou – nebo dělat víc věcí rychle najednou – tak pak se to pokazí. Dám ti příklad. Takový příklad, kterému by ses měla vyhnout.
Před pár dny jsem chtěla dát pilulky našim psům. Máme tři veterány, takže každou něco trápí. Jedna má epilepsii, takže bere antiepileptika – a to jsou návikové látky, celkem silná dávka. Stojím tedy a balím pilulky do salámu a snažím se soustředit, který pes má dostat kterou pilulku.
A v na sporáku koukám, hele, je tam jedem čínský dumpling od oběda. Tak si říkám, hmm, ten sním. A beru ho současně, co dávám pilulky psům. A zrovna když žvýkám a polykám, přemýšlím: „Dal jsem pilulky psovi a snědla dumpling, nebo naopak?“
Cítíte ten studený pot, když zjistíte, že jste možná udělali opravdu velkou chybu?
Já jsem ho cítila. Chuť v puse nebyla salámová – byla to dumpling.
Ale dal jsem pilulky opravdu do salámu?
Nebo jsem je měla v ruce, kde byla dumpling?
Pes je už spolkl, takže to ani nemohu zkontrolovat.
A já strávila večer ve strachu, že jsem snědla pilulky na epilepsii svého psa, a neodvážila se říct partnerovi – ne že by byl naštvaný, ale byl by vyděšený a asi by mě okamžitě poslal na pohotovost.Ani jsem se neodvážila zkontrolovat obvyklou dávku a vedlejší účinky – protože jsem se bála, že jsem udělal opravdu velkou chybu.
Uvnitř jsem věděla – nebo doufala –, že jsem chybu neudělala, ale nebyla jsem si jistá. Není to moc překvapivé, ale prostě jsem sama sobě nedůvěřovala. No, a o tom to pak je. Prostě si nevěříš.
DOPAMILLA: Ani já bych ti tam nevěřila.
To, co se tam stalo, má dokonce svůj název. Jmenuje se prospektivní paměť – schopnost vzpomenout si, co jste plánovali udělat. Ne, co se stalo před pěti minutami, ale co jste chtěli udělat příští okamžik.
„Musím dát pilulky do salámu, ne do pusy.“ Tento typ paměti je jedna z věcí, s nimiž ADHD mozek zápasí nejvíce – hlavně když děláte dvě věci najednou a tempo je příliš rychlé.
Takže nejde o zapomnětlivost. Není to neopatrnost. Ani počínající demence. Je to nervový systém, který měl příliš mnoho míčů ve vzduchu najednou.
A tentokrát jsem si řekla jednu věc: Když děláš něco takového jako já s těma práškama – dělej jednu věc po druhé. Nestresuj. Ne spěchej. Neplaš.
Opakuji: Jedna věc po druhé a žádný spěch.
Tohle je vlastně o systému, který je přetížený – jak jsme mluvili o těch 73 věcech dříve. Tempo je vysoké, já se snažím všechno stihnout, a přesnost je nižší. Dokonce hodně nízká. Takže to rozhodně není nemotornost – prostě se děje příliš mnoho věcí příliš rychle. Vidíš to?
DOPAMILLA: Jo, vidím. Ale prosím tě, zkus si to pamatovat i příště. Myslím tím to s pilulkami. Jedna věc po druhé, Step.
Ano, protože jde o to zvolnit tempo. Dát mozku šanci se zastavit, nejednat impulzivně. Nadechnout se a zastavit. Ideálně ještě předtím, než něco uděláš. Takže kdybych na tom letišti šla tak, že bych si dávala pozor, dívala se kam jdu, místo abych pozorovala chlapi, co dávají zavazadla na pás, a letadlo, co pojíždí k odletu… a kdybych nešla plnou rychlostí a nestresovala se, ale šla normálním tempem – možná bych do zábradlí nenarazila. Možná bych stejně narazila, ale náraz by nebyl tak tvrdý.
Jen aby bylo jasno: nejde o to, abys se víc snažila. NE. Tohle není moment „soustřeď se“. Je to moment „pochop sama sebe“. Jde o to cítit a uvědomit si: Teď spěchám. Je důvod spěchat? Musím spěchat? Zvolni tempo.
DOPAMILLA: Ale znamená to, že se všechno vyřeší, když jen zvolníš?
Ne. Stále budu narážet do futer u dveří. Stále budu mít modřiny, u kterých nevím, odkud pochází. Rozdíl je v tom, že se to stane méně často, méně tvrdě a s menší sebekritikou. Od zábradlí v břiše na letišti po epileptické pilulky v puse na kuchyňské lince – je to vlastně stejný mechanismus. Příliš mnoho věcí najednou. Příliš rychlé tempo. Příliš málo prostoru, aby tělo stíhalo reagovat. To není nemotornost. Není to neopatrnost. Je to nervový systém v přetížení. A ano, s tím jde něco dělat.
Jedna věc je regulace. Zvolnit tempo u důležitých věcí. Nepakuj pilulky do salámu a zároveň nepřemýšlej, jestli sníš dumpling. Nedělej tři věci najednou, když stačí jedna.
Nadechni se. Zastav se. Zeptej se: „Musím to opravdu dělat tak rychle?“
Druhá věc je prostředí. Mohu si ho upravit. Přelepit nebezpečnou kliku. Mít věci na pevných místech. Zajistit dostatek světla. Neukládat sklenice hluboko do skříňky, jako bych musela rozebrat pyramidu pokaždé, když chci sklenici vody. To není selhání. To je strategie.
A třetí věc je tělo. Někteří z nás nemají přesný tělový smysl. Pak můžou pomoci pomalé a kontrolované pohyby, posilování, balanční cvičení. Ne proto, abych byla elegantní. Ale abych tělu dala jasnější signály.
Nejde o to být bezchybná. Jde o snížení následků – a studu. Protože možná to nejdůležitější: přestat interpretovat každý náraz jako charakterovou vadu. Jako neohrabanost. Jako že si nemožná. Někdy je to prostě nervový systém, který dostal příliš mnoho podnětů najednou. Někdy jde jen o tempo. A pak nejde o to, aby ses víc snažila. Jde o to pochopit sama sebe – a upravit, co se dá.
Zbytek? Ten si můžeme přelepit.
DOPAMILLA: Jo, mám tu lepící pásku připravenoou!